„výjimečná, neotřelá a dechberoucí kniha”

Ve jménu zítřka

THOMAS BLANC

Cesta na líbánky, která sotva začala, se změnila na noční můru bez konce a na boj o přežití. Velmi emotivní, syrový, upřímný a přitom velmi čtivý – takový je román Ve jménu zítřka Thomase Blanca. Příběh Alana, který utíká před nepojmenovaným nepřítelem, Vás k sobě připoutá a pustí až dlouho po dočtení.

„Ve jménu zítřka” je kniha o síle lidského ducha, o pudu sebezáchovy, o touze přežít a také o tom, že člověk ve skutečnosti zvládne mnohem víc, než si myslí. Vždy, když máte pocit, že jste u konce s dechem, stačí zvednout hlavu, rozhlédnout se a vyrazit kupředu. Tak jako hlavní hrdina tohoto příběhu. Mladý muž, který měl všechno, o čem kdy snil…. a během několika minut to ztratil. Teď je sám v nehostinné krajině a touží dostat se domů. Ale existuje vůbec ještě nějaké doma?

Velmi silný příběh, který mimo jiné upozorňuje, že to, jak se chováme k přírodě a k životnímu prostředí vůbec, se nám dříve či později vrátí. Člověk je zvyklý z přírody brát a jen velmi málo jí vrací zpět. Je ale pouze otázkou času, kdy přírodě dojde trpělivost.

Ve jménu zítřka je skutečně výjimečná, neotřelá a dechberoucí kniha, která by neměla chybět v žádné knihovně či sbírce nezapomenutelných románů. Je uvěřitelná, dokonale vymyšlená a hlavně – je plná životní inspirace. Kdo umí číst mezi řádky, užije si nejen jízdu plnou napětí a adrenalinu, ale najde také spoustu mouder, pravd a poučení do svých příštích dnů…

Robert Nejedlý

náruživý čtenář

Předmluva autora ke knize:

Když se lidé v mém okolí dozvěděli , že jsem sepsal tento román, celkem shodně mi pokládali jednu a tu samou otázku:
„Co tě k tomu přivedlo? Proč si tu knihu napsal?“
Nemyslím teď pochopitelně ty nejbližší, kteří mi s knihou od počátku pomáhali a k nimž se vrátím v části, kterou věnuji díkům za jejich neocenitelnou pomoc.

Proč někdo v dnešní uspěchané době, kdy úspěch definuje majetek, věnuje stovky a stovky hodin psaní díla, jako je toto? Vždyť snad v každém článku, který byl ohledně začínajících autorů vydán za posledních 30 let se dozvídáme, že to vlastně nemá smysl. Autorů přibývá, čtenáři sáhnou raději po osvědčených dílech a dílo Vám stejně nikdo nevydá, takže je to ztráta času.

Jedno vám povím. Ztráta času je řídit se názory těch, kteří ve vás nevěří. Pokud něco opravdu chcete a věříte, že to dokážete, nikdo nemá právo vám v tom bránit. Odpovědí na otázku, proč jsem tu knihu napsal tedy je: protože jsem chtěl.

Mnoho jsem toho o psaní nevěděl. V hlavě mi vířily myšlenky a příběh, přes který jsem je chtěl nenásilně sdělit. Ale jak začít a odkud? Nakonec jsem se rozhodl to moc neanalyzovat a prostě jsem nechal příběh plynout. Ukázalo se, že to je jediná možnost spojit se jak s příběhem, tak s budoucími čtenáři.

Mezi námi musí vzniknout pouto, které se s každou další stránkou prohlubuje a po dočtení úplně nevymizí. Naopak, přeji si, aby v každém, kdo mě odmění tím, že mi věnuje svůj volný čas a ponoří se do následujícího příběhu, zůstala radost a několik otázek.

Děj si klade za cíl nejen bavit a napínat, ale také se dotýká několika velmi aktuálních problémů současnosti. Odpovědi na tyto otázky si však musí každý najít sám.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že kniha je čistá smyšlenka náhodných dějů. Dá se vůbec napsat kniha, ve které se neprojeví alespoň malá část autobiografie? Za svůj zatím poměrně krátký život jsem měl štěstí na velké množství netradičních zážitků a lidí, kteří mě obklopovali. Ať již jde o lásku, kterou mi dává moje manželka, štěstí, které mi dává mé dítě, nebo těch několik pravých přátel, kteří se mnou procházejí životem.

Jsem za každého z nich vděčný. Za dobré i špatné časy, které se mnou sdílejí. Protože každý dobrý zážitek je dvakrát lepší, když ho mám s kým sdílet. A každý špatný se lépe snáší, pokud na něj nejsem sám. Vedle toho věřím, že opravdu špatných situací je mnohem méně, než jsem si původně myslel. I ty, na první pohled nejsmutnější zážitky, se totiž časem ukázaly být nezbytnými pro formování mé osobnosti a nalezení skutečného štěstí.

Snad abych začal být o něco konkrétnější. Rád bych poděkoval v první řadě Evě, svojí ženě, že mi od začátku věřila a dodávala mi sílu i v době, kdy jsem o svém záměru začal sám pochybovat. Velký dík patří také Karlovi, mému prvnímu skalnímu fandovi, Martě a jejímu tatínkovi za kritické oko, ségře, která mi přinejmenším fandila, Adamovi za podporu a seznámení mě s Karlem, mým nakladatelem.

Samostatnou kapitolou je důvěra a čas, kterou ve mě vložil Karel a Roman, spolu se svým týmem. Pomohli jste mi splnit si sen, což je něco úžasného a přeji to každému, kdo se v životě o něco snaží. Děkuji také Dominice za ilustrace, které přesně vystihují mou vizi.

Z širší perspektivy bych chtěl poděkovat rodičům a celé své rodině za dlouhodobou podporu v celém mém životě. Zde bych rád vzpomenul i svou pratetu Drahušku, která již mezi námi není a která mě vždy vyslechla, když jsem to potřeboval. Kdyby Vatikán hledal někoho k blahořečení, ona by měla stát na prvním místě.

Tak jdeme na to. Zapněte si prosím své pásy a sedadla uveďte do svislé polohy. Hrdina následujících stránek se snaží brát věci s humorem. Budu rád, když každému čtenáři vykouzlím alespoň jednou úsměv na tváři. Právě v těžkých chvílích je smích a nadhled neocenitelným pomocníkem. Vždyť není život moc krátký na to být neustále smutný nebo naštvaný? Ten na koho se zlobíme to ve výsledku často ani neví. Jediný, koho to stojí sílu je potom ten, kdo se zlobí. A to za to nestojí.

Tom Blanc
.
.
.
.
.
.
.

 

Thomas Blanc 

Narodil se v roce 1987 a od roku 2010 trvale žije v Praze.

Vystudoval vysokou školu a je doktorem práv.

Je ženatý, má dvě děti a rád cestuje.

V současnosti působí jako projektový manager.

Ve volném čase píše.

Největší životní zážitky – cestování na motocyklu, narození dítěte, život v Sydney, Nový  Zéland a sepsání a vydání první knihy.